Starý Zákon v Novém: 1. Termín SZ se v Kralické bibli objevuje jen jednou [2Cor 3:14], vedle něho však několikrát výraz NZ [2Cor 3:6; Heb 12:24 a podle vydání z r. 1593 ještě i Mark 14:24; sr. i Heb 9:20]. Pokaždé jde o překlad řeckého diathéké = *smlouva, což je celkové označení svazku, na němž je z Božího milostivého rozhodnutí založen jeho zvláštní lid. SZ je tedy prvotně totéž co stará smlouva, kterou Hospodin uzavřel s Izraelem. V 2Cor 3:14 se však výslovně mluví o čtení SZ-a [vlastně: staré smlouvy]. Tohoto výrazu je zde tedy užito v posunutém a zúženém významu, neboť se jím, byť netechnicky, poukazuje na soubor spisů dosvědčujících smlouvu Boží s Izraelem. Slova stará smlouva se tu tedy užívá aspoň přibližně v tom smyslu, který dáváme dnes slovu SZ. To však je jen výjimkou. Nikde jinde smlouva ani zákon neoznačuje v Kralickém překladu posvátné spisy, a na druhé straně je kanonický soubor všude jinde v NZ-ě označován jinak.

Nejčastější je název *Písmo nebo Písma [svatá]. Střídání jednotného [na př. Mark 12:10; John 7:38 , John 7:42; Gal 3:8 , Gal 3:22; 2Pet 1:20 aj.] a množného čísla [na př. Matt 21:42 ; Matt 22:29; Luke 24:27; John 5:39; Acts 18:24; Rom 1:2 ; Rom 15:4; 1Cor 15:3 a j.] už samo o sobě naznačuje, že Písmo v jednotném čísle původně označovalo jednotlivý výrok zákonný nebo prorocký. Zvláště jasné je to tam, kde se mluví o »tomto« Písmu [Mark 12:10; Luke 4:41; Acts 8:35 a j.] nebo kde je výraz Písmo bezprostředně spojen s určitým citátem [John 13:18; Gal 4:30; Jas 2:23 a j.]. K označení celého souboru posvátných spisů se proto nabízelo množné číslo Písma, i když také jednotné Písmo mohlo někdy mít stejný význam [sr. John 2:22 ; John 10:35 ; John 17:12; Gal 3:8 , Gal 3:22; 2Pet 1:20 a j.]. Výraz Písmo [Písma] v NZ-ě vždycky označuje SZ, nikoli křesťanské spisy, které později byly pojaty do kánonu NZ-a.

Někdy se o sz souboru v NZ-ě mluví vypočtením jeho hlavních složek jako o Zákonu a Prorocích [Matt 5:17 ; Matt 7:12 ; Matt 11:13 ; Matt 22:40; Luke 16:16; John 1:45; Acts 13:15 ; Acts 22:14 ; Acts 28:23 aj.], jednou dokonce s připojením Žalmů, zastupujících pravděpodobně t. zv. Spisy, nejmladší a nejpozději ustálenou složku hebrejského kánonu [Luke 24:44].

2. Z množství výslovných citátů i zřetelných reminiscencí na SZ v NZ-ě i ze způsobu, jímž bývají sz výroky uváděny [formule »jak je psáno...« a pod.], vychází jasně najevo, že nz pisatelé vidí v sz textech projevy pravého zjevení Božího, které mají i pro věřícího v Ježíše Krista autoritativní závaznost. Výslovně to čteme na př. Matt 5:17; John 10:35, předpokládá se to veskrze, zvláště zřetelně tam, kde je Písmo jakoby zosobněno [Gal 3:8 , Gal 3:22] nebo kde citát z Písma rozhoduje s konečnou platností spornou otázku [sr. Matt 4:4 , Matt 4:7 , Matt 4:10 a j.]. To však je jen jedna stránka věci. Druhá je dána tím, že Ježíš Kristus svým příchodem a dílem znamená nový, rozhodující a konečný krok v Božím jednání s člověkem, novou *smlouvu [Mark 14:24 a paral.], nový *věk mocně se prolamujícího *království Božího. U konce je tedy věk, vyznačený zákonem a proroky [Matt 11:13; Luke 16:16]. Apoštol Pavel to rozvedl na základní složce Písem staré smlouvy, na *Zákonu, o němž zejména Ga 3 [sr. Ř 7] ukazuje, že byl jakousi episodou, provisoriem mezi Mojžíšem a Kristem [sr. výraznou zkratku: Kristus je konec Zákona Ř. 10,4]. Podobně i Žd ukazuje, že v Kristu bylo uskutečněno přenesení věcí pohnutelných [Heb 7:12 ; Heb 12:27], k nimž na prvním místě patří kult staré smlouvy i se svým zákonným řádem. Ostatně už Ježíš sám vůči sz předpisům vystupuje se svrchovaností [ale já pravím vám... Matt 5:22 - Matt 5:44, sr. Mark 10:5], jejímž základem je autorita *Syna člověka jakožto skrytého nositele nového věku [Mark 2:28; Matt 12:6 , Matt 12:41n].

Vztah k SZ-u se tedy ve světle skutku Božího v Ježíši Kristu jeví složitý či snad lépe dvojsměrný, pohyblivý, vyznačený jakoby rozhovorem dvou hledisek, která se nedají beze zbytku převést na jednotnou a nehybnou formuli. SZ je vyjádřením skutečného a platného zjevení pravého Boha, Hospodina izraelského a Otce Ježíše Krista. Toto zjevení však spočívá v mocném a milostivém jednání Božím s jeho lidem, které vyvrcholilo v Ježíši Kristu a bylo tím ve své dřívější podobě ukončeno. Proto je nyní možno SZ správně chápat a přijímat jen tak, že se vystihne a vírou přijme jeho výslovné nebo skryté tíhnutí ke Kristu. To je smyslem Pavlova výkladu o tom, že se všechna zaslíbení daná Abrahamovi sbíhají a soustřeďují v Ježíši Kristu [Gal 3:16], v jeho důkazu o zrušení obřízky [Ga 3; Ř 3-7] i výkladu Žd o zrušení obětní bohoslužby dílem Kristovým. Často je to vyjadřováno pojmem naplnění sz předpovědí a zaslíbení, po případě plánů Božích v SZ-ě předstíněných [pojem naplnění je hojný u Mt, na př. 1,22; 2,15.17.23; 4,14; 8,17; 12, 17; 13,35; 21,4; 26,54.56; 27,9, ale i Mark 14:49 ; Mark 15:28; Luke 4:21 ; Luke 24:44; John 12:38 ; John 13:18 ; John 15:25 ; John 17:12 ; John 19:24 , John 19:28 , John 19:36; Acts 1:16 ; Acts 3:18 ; Acts 13:27; Jas 2:23]. Jak ukazuje srovnání na př. s Matt 5:17, má pojem naplnění dvojí stránku: sz zjevení dochází naplněním svého potvrzení, ale je jím zároveň ve své dosavadní podobě ukončeno. Jeho pravda a platnost je nadále dána v Ježíši Kristu a jen v něm. Zákon je »pěstoun ke Kristu«, mimo toto svědectví o Kristu nemá žádné autority nad věřícími [Gal 3:24 v rámci 3,13-25]. Čtvrtý evangelista vyjadřuje týž stav věcí připomenutím, že Písma nemají věčný život sama v sobě, nýbrž jen jako svědectví o Ježíši Kristu [John 5:39]. Kdo je čte a zkoumá, aniž přijme a pochopí toto jejich svědectví, mine se s jejich pravým smyslem. Ježíš Kristus je tedy základem a odůvodněním i hranicí a soudcem autority Písma.

Stejné základní stanovisko je také v pozadí dvou výroků z pozdějších vrstev NZ-a, v nichž je nejdůrazněji vyjádřena autorita sz Písem. První z nich je 2Tim 3:15 - 2Tim 3:17. Podle něho je cílem Písem spasení skrze víru, která je v Kristu Ježíši. V tomto smyslu je Písmo Bohem vdechnuto, t. j. pochází z vedení Duchem Božím, a vede svým učením a napomínáním k růstu pravého člověka Božího, hotového ke každému dobrému dílu. Od tohoto živého, v Kristu soustředěného a ve víře aktualisovaného Božího díla nelze inspiraci Písma odtrhovat. Podobný smysl má i výrok 2Pet 1:19 - 2Pet 1:21. Proroctví Písem není pouhým projevem lidské vůle a domnění, nýbrž je to slovo nesené Duchem svatým. To se pozná jen tehdy, nebudou-li si je lidé vykládat a přizpůsobovat podle svých vlastních sklonů a domněnek, nýbrž dají-li se vést jeho hlavním cílem a posláním, jímž jest svítiti jako svíce v noci lidské nevědomosti, dokud se nerozední den, t. j. dokud jeho světélko nebude vystřídáno mocným světlem Ježíše Krista, který přišel na tento svět a který chce a může býti přijat v srdcích všech věřících. Obrazem svíce [vlastně kahanu] a denního světla se zde naznačuje stejný dvojitý vztah k sz Písmu, jaký je vyjádřen v dříve uvedených nz textech: Ježíš Kristus tato Písma zároveň potvrzuje i v dosavadní platnosti ukončuje.

3. Toto zásadní hledisko určuje, kterých složek a stránek SZ-a si nz autoři nejvíce všímají a co při nich zdůrazňují. Je to, celkově řečeno, sz svědectví o Božím spasitelném jednání s člověkem, které se týká nejprve Izraele jako pravého lidu Božího, které je však v této prvotní podobě nedovršené a neuspokojivé a tíhne s vnitřní nutností k eschatologickému dokonání dílem pravého Pomazaného [Mesiáše] Hospodinova, jímž je podle jednomyslného svědectví NZ-a Ježíš.

Proto mají v NZ-ě velký ohlas sz spisy a oddíly eschatologického rázu, které ukazují na budoucí dovršení Božího dění s Izraelem: Ozeášovy věštby nového lidu Božího [Hos 1:10n, sr. Rom 9:25], Izaiášova slova o zatvrzení a pádu Izraele i o jeho obnovení novým skutkem milosrdenství Hospodinova [Iz 7-9. 11, sr. Matt 1:23 ; Matt 4:15n; Rom 9:27n , Rom 9:32n ; Rom 15:12; Heb 2:13; Isa 28:16, sr. Rom 9:33 ; Rom 10:11; 1Pet 2:4 , 1Pet 2:6], Jeremiášova zvěst nové smlouvy [Jer 31:31 - Jer 31:34, sr. Mark 14:24 a paral., Heb 8:8 - Heb 8:12 ; Heb 10:16], a zejména ovšem poměrně pozdní apokalyptické oddíly [Joel, sr. Acts 2:17 - Acts 2:21; Rom 10:13 a j.; Zech 9:14, sr. Matt 21:5 ; Matt 27:9; Mark 14:24 , Mark 14:27; John 12:15] a zvláště Danielovo vidění *Syna člověka [Dan 7:14nn, sr. Mark 13:26 ; Mark 14:62 a paral.; Zj na mnoha místech]. Všecky tyto a příbuzné oddíly jsou chápány jako proroctví, naplněná v Ježíši Kristu, a tedy jako dosvědčení jeho poslání a závazný výklad jeho díla. K jeho osobě byly vztahovány i mnohé dajší oddíly, zejména mesiášsky chápané žalmy [Ž 2; 8; 22; 69; 110; 118 a j.], některá zaslíbení Zákona Mojžíšova [Gen 12:3 ; Gen 22:8; Deut 18:15 , Deut 18:19], izaiášovské písně o *Služebníku Hospodinovu [Iz 42; 49; 53; sr. Iz 61]. Nz pisatelé vyhmátli a soustředěním na osobu Ježíšovu zdůraznili a navzájem spojili všecky - v SZ-ě ještě značně roztříštěné - poukazy na budoucí vykupitelskou bytost, v níž se mají dovršiti cesty Boží s Izraelem. *Kristus [*Mesiáš] je totožný se *Synem člověka a s trpícím *Služebníkem Hospodinovým. SZ dodává nz svědkům nejen tyto mesiášské tituly, nýbrž i celý myšlenkový rámec, v němž chápou a vykládají osobu Ježíšovu i jeho cestu a dílo. Na druhé straně teprve zvěst o Ježíši Kristu a víra v něho je klíčem, jímž je jedině možno otevřít vlastní smysl sz Písem [Luke 24:25 - Luke 24:27 , Luke 24:32; Acts 8:30 - Acts 8:35; 2Cor 3:14 a j.]. Takto christologicky čtená sz Písma jsou pramenem pojmů a představ, jimiž se vyjadřuje také nz eschatologie [zde má zvláštní význam Dn, ale také Ez, zejména v knize Zj] i nz myšlení o církvi. Zvláště výrazný příklad toho je 1Pet 2:4 - 1Pet 2:10, kde se podává velmi propracovaný pohled na církev jen použitím sestavy sz citátů a reminiscencí [Isa 28:16; Ps 118:22; Isa 8:14; Exod 19:6 ; Exod 23:22; Hos 1:6 , Hos 1:9 ; Hos 2:1 , Hos 2:23], aniž je vůbec použito slova církev.

Christologický pohled je dobře patrný při většině nz citátů nebo reminiscencí ze sz Písem. Tak se Abraham, praotec Izraele, v NZ-ě objevuje jako příjemce smlouvy, založené na zaslíbení Božím a na rozhodnutí víry, která je od počátku vztažena k Ježíši Kristu [Ř 4; Gal 3:6 - Gal 3:29; Heb 11:8 , Heb 11:17; John 8:56 - John 8:58]. Proto nelze účasti na pravém synovství Abrahamově dojíti pouhou pokrevní souvislostí, nýbrž toliko analogickým aktem víry [Matt 3:9; sr. Gal 3:29]. Dvojznačnější je vztah nz svědectví k ústřední postavě staré smlouvy, k Mojžíšovi. Je zajisté prostředníkem pravého zjevení Božího [Mark 1:44 ; Mark 7:10 ; Mark 12:26; Luke 16:29; John 5:45 ; John 9:29; Rom 10:5 , Rom 10:19; Heb 11:23 a j.], ale zákonný předpis jím stanovený není vždy výrazem nejvlastnější vůle Boží [Mark 10:5 a paral.], ano jeho Zákon je čímsi provisorním [Rom 5:13nn, sr. Gal 3:17 - Gal 3:25], neboť při jeho přijetí měl Mojžíš roušku na tváři [2Cor 3:13]. Mojžíš prorokuje o Ježíši Kristu [Luke 24:27; John 5:46; Acts 3:22 ; Acts 26:22; Heb 3:2], ale mezi jeho Zákonem a milostí i pravdou Ježíše Krista je zřetelný kontrast [John 1:17]. Jestliže pak je Mojžíš při proměnění na hoře těsně spjat s Eliášem [Mark 9:4 a paral., sr. Rev 11:2 - Rev 11:12], předchůdcem eschatologického království Božího [Mark 9:11 - Mark 9:13; Matt 11:14; sr. Mal. 4,5-6], je tím naznačeno, že Mojžíšův Zákon je svědectvím zjevení Božího jen v úzkém vnitřním spojení s prorockou zvěstí, jejímž naplněním je Ježíš Kristus. Totéž říká jiným způsobem Pavel, když v pozadí spasitelných dějů doby Mojžíšovy vidí Krista [1Cor 10:1 - 1Cor 10:4]. Ostatně už v synoptickém podání o poslední *Večeři je jasně naznačeno, že teprve smrt a vzkříšení Kristovo je pravým vyjitím ze služby hříchu. Také postava Davidova má v NZ-ě značný význam. David je legitimním králem ve službě Hospodinově a proto předobrazem pravého Mesiáše. Někdy je to vyjádřeno přímým užitím mesiášského titulu Syn Davidův [Matt 1:1 ; Matt 15:22 ; Matt 20:30n ; Matt 21:9; Rom 1:3; sr. Rev 5:5 ; Rev 22:16], který je ovšem ve svém dosahu omezen kontroversí Mark 12:35 - Mark 12:37: synem Davidovým je Mesiáš toliko ve svém pozemském bytu, svým pravým věčným určením je Davidovým Pánem. Nepřímo se christologický význam Davidův projevuje tím, že výroky davidovských žalmů jsou přenášeny na osobu i děje Ježíše Krista [sr. Acts 2:27 , Acts 2:29 , Acts 2:34 ; Acts 13:34 - Acts 13:37 a ovšem celé užití četných žalmů v NZ-ě].

Někdy je ovšem SZ-a v NZ-ě používáno také bez výrazného christologického soustředění. Přináší zjevení pravdy o stvoření a určení světa i člověka [Heb 2:2; Mark 10:4 - Mark 10:9], ukládá přikázání závazně projevující vůli Boží pro život věřícího [na př. Matt 5:19 ; Matt 15:3 ; Matt 19:17; 22,36-40; 1Cor 7:19] a podává příklady života ve víře a poslušnosti [na př. Sára 1Pet 3:6; oblak svědků Žd 11] i naopak vzpurnosti a nešlechetnosti [Kain 1John 3:12; Jude 1:11; Ezau Heb 12:16]. v

Výběr sz míst, která jsou v NZ-ě výslovně nebo narážkou citována, je tedy značně široký, nerozprostírá se však rovnoměrně po celém SZ-ě. Žádné citáty ani zřetelné reminiscence nejsou vzaty z knih Rt, Ezd, Kaz a Pís, řídké a málo významné jsou citáty [narážky] z Joz, Sd, 1Pa, 2Pa, Neh, Est, Pl, Abd, Nah. Jde tu většinou o nevelké spisy, přesto však poněkud překvapuje zejména úplné opominutí Pís, která byla v pozdější církevní tradici tak oblíbena jako alegorické znázornění vztahu Kristova k církvi. Je to snad důsledkem toho, že v I. stol. nebylo v židovstvu místo Pís v kánonu ještě zcela zajištěno, nadto nám to však připomíná, že NZ používá obrazného [alegorického] výkladu SZ-a jen se značnou zdrželivostí. Na druhé straně jsou některé sz knihy v NZ-ě citovány velice často. Jsou to hlavně Gn, Ex, Dt, Ž, Iz, Jr, Dn; ve Zj je často citován také Ez. Z kratších knih se poměrně často vyskytují Oz, Jl, Za. Nejsou však rovnoměrně citovány celé uvedené knihy, nýbrž citáty a narážky se soustřeďují na několik oddílů většinou christologické nebo eschatologické povahy. Někdy jsou citáty z rozmanitých sz knih seřazeny v dosti složité a všelijak navzájem propletené řetězce, sestavené podle obsahové příbuznosti a podle heslových pojmů [sr. na př. Rom 9:7 - Rom 9:13 , Rom 9:25 - Rom 9:33 ; Rom 10:5 - Rom 10:21 ; Rom 15:9 - Rom 15:12; Gal 3:6 - Gal 3:16 ; Gal 4:27 - Gal 4:31; Heb 1:3 - Heb 1:13 ; Heb 10:5 - Heb 10:18; 1Pet 2:4 - 1Pet 2:10 a j.]. Někteří badatelé na základě toho vyslovili domněnku, že snad nz pisatelé již čerpali z nějakých hotových sestav sz citátů, svědčících o Ježíši Kristu. Pravděpodobnější však je, že měli na mysli a před očima celé sz knihy, soustřeďovali se však na oddíly, které byly s hlediska víry v Ježíše Krista obzvláště závažné, a citovali nejvýraznější věty těchto oddílů, nezapomínajíce však přitom na širší souvislost.

4. Způsob, jímž jsou sz výroky vybírány a používány, není ovšem ve všech nz spisech stejný. Mt rád výslovně a doslovně cituje sz proroctví, někdy dosti obšírně [Matt 2:6 , Matt 2:18 ; Matt 3:3 ; Matt 4:15n ; Matt 8:17 ; Matt 12:18 - Matt 12:21 ; Matt 13:14 - Matt 13:15 , Matt 13:35 ; Matt 21:4 - Matt 21:5]. Srovnáme-li tyto oddíly Mt s paralelami u Mk [pokud takové paralely existují], shledáme zpravidla, že Mk nepodává výslovný citát, nýbrž jen skrytý náznak nebo narážku. I jinde je pro Mk příznačné, že při líčení Ježíšových příběhů používá náznakových sz reminiscencí, projevujících se někdy třeba jen jedním slovem. Nejzřetelnější je to při podání o utrpení Páně, kde i ostatní evangelisté postupují podobně. Potřásání hlavami Mark 15:29 upomíná na Ps 22:8, dělení roucha Mark 15:24 na Ps 22:19, mlčení Ježíšovo Mark 14:61 na Isa 53:7. Také výroky Ježíšovy bývají protkány sz reminiscencemi: strom, v jehož stromu hnízdí ptáci Mark 4:32, ukazuje na Dan 4:9 , Dan 4:18; Ezek 17:23, slova o žni v podobenství Mark 4:29 jsou převzata z Joel 3:13. Takovým způsobem jest používáno zejména izaiášovských oddílů o utrpení *Služebníka Hospodinova, ztotožněného se Synem člověka a s Mesiášem: vnější forma skryté reminiscence tu odpovídá obsahu, jímž je mesiášské tajemství Ježíšovo. Proto také lze tento způsob používání SZ-a považovati za příznačný pro nejstarší vrstvy nz podání.

Toto používání sz slov a motivů při formulování nz zvěsti souvisí s přesvědčením, že sz postavy, příběhy a zařízení jsou nejen přípravou, nýbrž zvěstným předobrazem, jakýmsi reálným proroctvím konečného Božího vykupitelského skutku v Ježíši Kristu. Všecko, co čteme v SZ-ě, bylo napsáno nejen k našemu naučení [Rom 15:4], nýbrž i jako předobraz toho, co se děje pro nás a při nás [1Cor 10:6]. Vždyť už Adam byl předobrazem Ježíše Krista. Kraličtí místo »předobraz« říkají jednou »příklad«, podruhé »figůra«; řecky se pokaždé užívá slova typos. Na základě toho se mluvívá o typologickém pojetí SZ-a. Setkáváme se s ním v NZ-ě napořád. Jedení beránka je předobrazem stolu Páně [sr. Mark 14:22 - Mark 14:25], had na poušti předobrazem povýšení Syna člověka [John 3:14], Agar a Sára předobrazem služby zákonu a svobody v Kristu [Gal 4:24 - Gal 4:31], přechod Rudého moře předobrazem křtu a jedení manny předobrazem stolu Páně [1Cor 10:1 - 1Cor 10:4, sr. zmínku o manně John 6:31n]. V 1Pet 3:20n předobrazem křtu je záchrana Noémova korábu z vod potopy. Nejdůležitějším příkladem tohoto typologického chápání SZ-a je pravděpodobně přenesení sz kultických úkonů, představ a pojmů na Ježíše Krista, zejména na jeho smrt, jak je to naznačeno Rom 3:25 a podrobně rozvedeno v Žd. V podrobném provedení tohoto typologického pojetí leccos působí dojmem umělého a násilného výkladu, tak na př. tvrzení, že skála, z níž vytryskly vody na poušti a která podle rabínského výkladu byla pohyblivá, byla ve skutečnosti totožná s Kristem [1Cor 10:4]. I jinak bývá zejména Pavlův výklad SZ-a poplatný rabínským methodám, které se s přebroušenou důvtipností upínaly na formální znaky textu. Sem patří na př. exegetické využití jednotného čísla Gal 3:16. Ale i zde apoštol formou pro nás nezvyklou a v této podobě nepřesvědčivou vyjadřuje podstatnou myšlenku, že se celá sz zvěst vyvrcholuje a soustřeďuje v jediné skutečnosti, totiž v Ježíši Kristu, který tvoří jediný most mezi SZ-em a NZ-em. To je vůbec vlastním smyslem typologie, jež je zakotvena v přesvědčení o důsledné spasitelné vůli Boží a o jeho jednotném spasitelném jednání, které překlenuje všecky rozdíly a protiklady staré a nové smlouvy. Tímto christologickým soustředěním se nz typologické pochopení SZ-a nejvýrazněji liší od alegorie, která s jistou libovůlí a náhodností používá posvátných textů za obrazy jakékoli theologické myšlenky nebo obecné mravní pravdy a která se drží spíše jednotlivých slov než základních skutečností SZ-a.

5. Souvislost NZ-a se Starým vede k tomu, že ústřední nz pojmy bývají podstatně určeny sz svědectvím - tak na př. pojmy *víra, *spravedlnost, *pravda, *smlouva a ovšem *Kristus, *Syn člověka, *církev a t. d. Podobně tomu bývá i při méně nápadných pojmech, představách a myšlenkových souvislostech. Odtud potřeba, abychom při vykládání NZ-a pečlivě a soustavně hledali toto sz pozadí. Je tu ovšem potřebí také velké obezřetnosti a kritičnosti, abychom se nedali svést podobnostmi a souvislostmi jen zdánlivými nebo náhodnými. Zejména při zkoumání biblických pojmů pomocí konkordance je třeba pamatovati nejen na to, že český překlad bible je málo spolehlivým základem k nalezení původních termínů, nýbrž také na to, že podobně složitý je už vztah řeckého překladu LXX a proto i řeckého NZ-a k hebrejskému SZ-u, a dále i na to, že ve všech jazycích bývá význam slov tak proměnlivý, že to až překvapuje. Předpokládat, že kterékoli slovo má všude, kde se v bibli vyskytuje, stejný význam a že je proto možno všecka taková místa vidět v těsném myšlenkovém a zvěstném vztahu, není nikterak odůvodněno. Nelze proto dosti důrazně varovati před mechanickým seřazováním jednotlivých výskytů biblických slov, nelze příliš naléhavě upozorňovat na potřebu, abychom při každém biblickém termínu také bedlivě zkoumali, v čem a jak se jeho funkce a význam na jednotlivých místech odlišuje. Obzvláště to platí o poměru Starého a Nového Zákona, kde navázání má namnoze povahu kontrastu, nikoli totožnosti [sr. na př. jen pojem *zákona]. Podobné obezřetnosti je potřebí při odhalování možných sz reminiscencí a narážek v nz spisech. Při všem pak je třeba pamatovati, že se nz pisatelé v SZ-ě ohlížejí hlavně po jistých základních eschatologických a christologických partiích, kdežto jiné oddíly až nápadně pomíjejí. Hledat sz podklad a nepřihlížet k této výběrovosti nz používání SZ-a by nutně vedlo k nezaručeným, ano zavádějícím závěrům. Nadto je třeba povážit, že jsou významné nz pojmy a myšlenkové souvislosti, které nemají skoro nebo vůbec žádné sz pozadí, zato však jsou jasně spjaty se soudobým hellenistickým myšlením [na př. *svědomí, *svoboda, ale do velké míry i *poznání čili *umění a j.].

Ze všeho plyne, že nelze podati jednoduchou formulaci poměru NZ-a ke Starému a proto ani přehledný návod k snadnému a rychlému odkrývání sz pozadí NZ-a. Chybovat je tu možno jak nedostatkem, tak nadbytkem vykladačské vynalézavosti a důmyslnosti. Správnou cestu lze hledat a nalézat toliko bedlivým a na obě strany kritickým odvažováním vykladačských možností a pravděpodobností v každém jednotlivém případě, k čemuž je potřebí obsáhlého biblicko-theologického pochopení celé zvěsti Písem, jejichž jednota i rozmanitost je založena v téže skutečnosti Ježíše Krista, Pána a Krále Písem.